|
Hipoterapie z pohledu cvičitele jezdectví
Text z roku 1988 ze Sborníku Hipoterapie
Pro použití koně k tomuto účelu doporučují různí autoři různé způsoby, např. vodění koně za otěž, nebo lonžování koně na dlouhé otěži kolem asistenta, ježdění krokem nebo klusem. Pro naše dětské pacienty se osvědčuje metoda, při které cvičitel jezdectví vodí koně krokem a jde po jeho levé straně. Na druhé straně koně chodí rehabilitační pracovník a pacient má v jejich blízkosti větší pocit jistoty. Cvičitel jezdectví vodí koně kolem jízdárny a podle pokynů rehabilitačního pracovníka mění směr. Dělá s koněm kruhy, spirály a vlnovky. Toto ježdění je doplňováno cvičením na stojícím, jdoucím koni. Kůň má být veden na delší otěži, aby mohl uvolněně kráčet a do kroku pravidelně kývat hlavou. Pacient při takovém kroku rovněž uvolněně splývá s pohybem koně a jeho svalstvo je pohybem koňského hřbetu procvičováno. V klusu by se pacient z obavy před pádem křečovitě držel, a tím by znemožnil stejnoměrné zatěžování svalů. Otěže pacientovi do ruky nedáváme. Dosud jsme pro hippoterapii používali koně osedlaného. Výhodou sedla je, že pacient udržuje rovnováhu nohama opřenýma v třmenech. Nevýhodou je přendávání pravé nohy přes zadní část sedla při vysazování pacienta na koně. Další nevýhodou však je, že sedlo tvoří mezi pacientem a koněm silnou izolační vrstvu, která tlumí pro léčbu nejdůležítější trojrozměrný, ničím nenapodobitelný pohyb koňského hřbetu a z tohoto důvodu zkoušíme nyní místo sedla voltižní pás s madly.
 Výhodou je přímý kontakt pacienta s koněm, to přináší zřetelnější přenos pohybů, využití živočišného tepla koňského hřbetu a snadnější vysazování pacienta na koně. Nevýhodou je ztráta opory ve třmenech. Tuto úlohu musí převzít ruce lehkým přidržováním za madla. To se ovšem stává i na koni osedlaném, že se někteří pacienti přidržují rukama sedla.
Z jezdeckého pohledu bylo by možné zvýšit působení přenosů pohybů koňského hřbetu na pacienta voděním koně po tvrdé půdě, protože piliny nebo písek došlapy koně značně tlumí. Pro tvrdou půdu mluví i skutečnost, že při cvičení došlapy zadních nohou zvučně udávají rytmus pohybu. Tvrdá zem v kroku koni neškodí. Bude záležet jen na lékaři, jakou intenzitu léčebných pohybů koňského hřbetu bude v daném případě pokládat za optimální a rozhodne se pro tvrdý nebo měkký přenos.
Kůň pro hipoterapii musí být zvyklý chodit pod jezdcem, klidný, důvěřivý a snadno ovladatelný. Měl by být velký jako huculský kůň, je-li ve hřbetě vyšší než 150 cm, je nutné při vysazování pacienta používat schůdky. Dáváme přednost koni s pravidelným krokem, s přiměřeně vysokou a rozhodně ne plouživou akcí. Takto vycvičený kůň je však dosti drahý. Nejsnadněji se pro naše účely získá vyřazený jezdecký kůň. Na zmíněné plzeňské jízdárně máme pro naši činnost určeného staršího, dříve úspěšného dresurního koně. Svoji práci na úseku zdravotnictví plní spolehlivě, ale poněkud líně. Při jeho výšce 170 cm jsou speciálně zhotovené schůdky nezbytné.
 Při práci s koněm musí být přísně dodržovány zásady úrazové zábrany, aby nikdy nedošlo k pádu, kopnutí, nebo jinému poranění pacienta. Zárukou bezpečnosti jsou s jízdou na koni obeznámeni rehabilitační pracovníci a kvalifikovaní cvičitelé jezdectví, kteří znají přiděleného koně a umějí ho tak připravit, aby před nasednutím pacienta byl uvolněn, zbaven stájové bujnosti a nervozity. Pro bezpečnost pacienta je důležitá ochranná přilba, pečlivé nasedlání koně zachovalými postroji, aby nedošlo k uvolnění podbřišku, nebo přetržení třmenu.
Hipoterapie by měla být prováděna jen v místech, která kůň dobře zná, kudy kůň často chodí, aby se nelekl nových, jemu neznámých předmětů a nečekaně neuskočil.
Tato závěrečná slova by rozhodně neměla vyznít jako zastrašování, jsou jedině nabádáním k opatrnosti, aby vinou nespolehlivých zvířat nebo nezkušených lidí nedošlo ke zranění pacienta a poškození dobré pověsti hipoterapie.
Citace: Otto Pech, Ústav sociální péče, Zbůch. Sborník semináře Hipoterapie, 1988
|
