Co by měl vědět každý, než se pustí do vytrvalostního ježdění.
Není snadné na několika řádcích splnit přání řady jezdců nejrůznější jezdecké úrovně a odborných vědomostí a vysvětlit, co je to distanční ježdění, jak začít, jakého koně si vybrat, jak ho připravit na první závod, na co nezapomenout při přípravě a jak se vlastně rozhodnout, je-li to právě pro mne ta správná disciplína.
 Distanční, nebo správněji vytrvalostní ježdění (endurance riding) je vlastně jednou z nejstarších jezdeckých disciplín, která koně užívá tím nejklasičtějším způsobem, jakým byl kůň člověkem používán - k přesunu “odněkud někam”. Jezdec se svým koněm překonává vzdálenosti, které by v daném čase jen stěží mohl absolvovat vlastní silou. Kůň v této chvíli vstupuje do funkce dopravního prostředku a tím také do prostoru s mnoha úskalími. Není totiž dopravním prostředkem v technickém smyslu slova, ale je zároveň (a především) živým tvorem. A s tímto protikladem si tak trochu nevíme rady. Chceme zároveň dorazit první do cíle a zároveň svého koně co nejvíce šetřit. V minulosti, kdy koní bylo užíváno převážně k práci a byl jich mnohonásobně větší počet, nebyl vztah ke zdraví koně a jeho “pohodě” tak vyhraněný jako dnes. Také jízdy koňmo na velké vzdálenosti nebyly ničím neobvyklým, ale pouhou nutností - vzpomeňme jen např. na cesty Karla IV. po Evropě nebo stovky a tisíce mil, které urazili honáci dobytka na svých koních v minulém století po pláních Ameriky. Ti všichni však měnili své koně podle potřeby a zdaleka ne všichni si mohli dovolit své koně šetřit. Také ale necítili potřebu svého nejlepšího koně vystavovat zbytečné námaze dálkového závodu a raději spolu soupeřili v tom, co kdo na koni dokáže anebo co svého koně dovedli naučit. Daleko méně potřebovali ukazovat a poměřovat vytrvalost svých koní. Ta byla totiž nutností a kůň, který ji neměl, prostě neuspěl a skončil nejspíše jako potrava.
Dosti však historie. Dnes se kůň v našich krajích ocitl v docela jiném postavení. Stal se přítelem a společníkem i tak trochu sportovním “náčiním”, objektem péče i obdivu. Mimochodem ne vždy je to koním ku prospěchu, protože jejich přirozená potřeba pohybu je často příliš “polidštěnou” péčí neúměrně omezována a kůň, byť v luxusním ustájení a s báječnou výstrojí, který vyjde ze stáje na hodinu denně na jízdárnu, vlastně trpí. Správná péče o zdraví a pohodu koní spočívá v něčem docela jiném.
A tu se dostáváme zpět k našemu tématu - vytrvalostnímu ježdění. Je to disciplína, která svou podstatou přímo navazuje na historickou úlohu koní v lidském životě, která se dnes projevuje hlavně ve stoupající oblibě jezdecké turistiky a využívání koní pro volný čas. Je to však také disciplína, která klade na koně vysoké nároky a přirozená lidská soutěživost a snaha být nejlepší může snadno vést k přetížení koně a k nenávratnému poškození jeho zdraví. Zejména v dnešní době velmi vžitá snaha po dosažení co nejrychlejších úspěchů je pro zdraví koní velkým nebezpečím. Proto má vytrvalostní ježdění velmi přísná a přísně vyžadovaná veterinární pravidla a nikoho ze zasvěcených nepřekvapí, když třeba více než polovina koní je ze závodu při veterinárních prohlídkách vyloučena. Říká se, a ne neprávem, že vítězem vytrvalostní soutěže je každý, kdo závod dokončil. Často bývá dokonce veterinární komisí závodu udělována nejlépe připravenému koni tzv. “Cena kondice”, která je stejně cenná jako vítězství.
Vytrvalostní soutěže se jezdí v Evropě podle pravidel FEI (Mezinárodní jezdecká federace), která i s národními odchylkami a doplňky vydává v překladu ČJF (Česká jezdecká federace). Poslední úprava pravidel vytrvalostních soutěží je platná od 1.1.2009 a doporučil bych všem, kteří se o vytrvalost zajímají, aby si je opatřili a přečetli. Není smyslem tohoto článku vysvětlovat nebo komentovat pravidla, považuji však za potřebné vysvětlit, v čem se vlastně soutěží. Jsou dva typy závodů - na čas a ve stanoveném čase, vždy na danou vzdálenost.
Soutěže na čas se obvykle nazývají distanční dostih a hodnotí se tu pouze čas, za který jezdec s koněm urazí předepsanou vzdálenost. Ta nebývá nikdy kratší než 40 km (pro dospělé), nejdelší dostih podle pravidel je na 160 km (100 mil) v jednom dni. Vždy v průběhu dostihu veterinární komise dohlíží na zdraví koní a v povinných veterinárních kontrolách zkoumá zdravotní stav a schopnost koně dále pokračovat v závodu. Také po projetí cíle a nezbytném odpočinku musí být kůň zdráv a schopen další jízdy, jinak je i přesto, že závod dokončil, z hodnocení vyloučen.
Soutěže ve stanoveném čase jsou takové, u nichž je předem dán časový limit, ve kterém musí jezdec s koněm překonat danou vzdálenost. Limit nebývá stanoven tzv. nadoraz, jde spíše o schopnost jezdce rozvrhnout síly svého koně co nejlépe a udržet po celou dobu vhodné tempo. Rychlejší průjezd trati stejně jako překročení limitu je penalizován. Často bývá rozpisem závodu určeno ještě další pomocné hodnocení. Veterinární kontroly jsou i zde samozřejmostí. Soutěže ve stanoveném čase mohou být pro začátečníky i kratší - už od 20 km. Pomáhají vlastně začínajícím vytrvalostním jezdcům naučit se odhadovat tempo a správně rozvrhovat síly své i svého koně. Jsou jakýmsi můstkem od jezdecké turistiky k vytrvalostním soutěžím.
Soutěže mohou být vypsány i jako vícedenní, v kombinaci etap na čas a ve stanoveném čase, s pomocným bodováním i bez něj ....
Vytrvalostní začátečník asi bude těžko kupovat koně podle vhodnosti pro tuto disciplínu. Měl by však přesto vědět, že jakákoli soutěž ve vytrvalosti je pro koně náročná a že bez kondiční přípravy je účast v soutěži nepřípustným hazardem se zdravím koně. Kůň musí mít ukončen svůj fyzický vývoj - proto pravidla nedovolují účast koním mladším 6 let (kromě výjimek dle pravidel - st. “ZM” 4 roky a st. “Z” 5 let). Ne náhodou jsou nejúspěšnější vytrvalostní koně ve věku od 11 let. Dále je třeba vědět, že kondiční příprava zdravého koně i na lehký distanční dostih trvá 2 až 3 měsíce. Tato příprava spočívá hlavně v tom, že musíte svého koně navyknout na zátěž, která trvá tři i více hodin za den. Nejedná se o zátěž výbušnou, rychlostní, ale o zátěž vytrvalostní. Je proto nutné, aby kůň byl zvyklý a připravený pracovat v kroku a klusu v delších reprízách, získal dostatek dechu a oběhová soustava tak byla schopna po dlouhou dobu zásobovat svaly dostatkem kyslíku. Mnohdy nejlepší kondici mívají koně, kteří jsou využíváni denně k práci - např. na jízdárně pro vyjížďky turistů nebo dokonce v potahu. Koně dobře živení a nicneděláním ztučnělí nemívají úspěch i přesto, že vypadají krásně. Začněte tedy tím, že budete jezdit co nejčastěji na dlouhé vyjížďky, učte svého koně obratnosti v terénu a seznamujte ho s nejrůznějším prostředím. Pokuste se vymyslet, jak ho co nejvíce pohybově zaměstnat, a to nikoli nárazově, ale dlouhodobě a pravidelně. Začněte tréning tak, aby zpočátku poměr krok:klus byl asi 3:1 a postupně se během 2 až 3 měsíců propracujte k poměru 1:1. Vždy dobře sledujte svého koně a nepřetěžujte ho. Nezapomeňte mu dopřát po námaze úměrný odpočinek. Naučte se měřit mu tep a pamatujte, že při průměrném tréningu by počet tepů v zátěži neměl přesáhnout 120 tepů/min. a v žádném případě se počet dechů nesmí přibližovat počtu tepů. Po 10 minutách uklidnění po výkonu by měl tep poklesnout zpět na normál nebo alespoň pod hranici 64 tepů/min. Krmte svého koně úměrně zátěži a tak, abyste podpořili hlavně vývoj svalů a nikoli tuku. Vytrvalostní kůň musí být dobře ovladatelný, klidný a ochotný. Učte ho to.
Jak natrénovat úspěšného distančního koně vám zde neporadím. Je to kus umění a jeho nuance si každý žárlivě střeží. Vězte však, že pokud se pro tréning rozhodnete, potřebujete k tomu dostatek času po relativně dlouhou dobu a že se musíte naučit svému koni rozumět - poznat, kdy je opravdu unavený a kdy jen líný, kdy jen jeho přirozená poslušnost a obětavost jej žene ke splnění vašich požadavků, přestože je již na pokraji sil a kdy naopak můžete v zájmu dobrého výsledku trochu přitvrdit. Nespěchejte! Učte se tak trochu “myslet jako kůň” a ctěte přírodní zákony. V mnohém vám to pomůže!
Chcete-li se přihlásit k účasti na vytrvalostním závodě, vězte, že váš kůň musí být běžně schopen alespoň tři dny po sobě bez známek únavy absolvovat minimálně poloviční trať předpokládaného závodu ve zvoleném tempu. A pokud jste se již přihlásili, nezapomeňte poslední týden před závodem již jen udržovat dobrou kondici koně a jeho chuť pracovat. Na jeho výkonnosti už nic nezměníte.
Vytrvalostní ježdění není sice podmíněno vrcholným jezdeckým uměním, potřebuje však přesto jezdce, který je bezpečně schopen ovládat svého koně za nejrůznějších okolností a který je rozhodně schopen se o koně dobře a správně postarat. Není rozhodující, zda používá anglické sedlo nebo sedlo westernové, ani uzdění není předepsáno, nezapomeňte však, že výstroj musí být vždy pohodlná, umožnit koni volné dýchání a krevní oběh a nezpůsobovat otlaky a odřeniny ani po několika hodinách. Uzdění musí koni umožňovat se bez problému napít i na trase závodu. Všechny součásti by měly být “zajeté”.
Jak se naučit jezdit na koni a jak o něj pečovat je dostatečně popsáno v řadě publikací i u nás dostupných a tam je tedy hledejte. Nezapomeňte jen, že pouhá teorie nestačí. Co asi se v příručkách nedočtete je, že jezdec, který se chce věnovat vytrvalosti, musí sám být v dobré kondici. Ten, kdo koncem závodu se již jen silou vůle drží v sedle, těžce svému koni komplikuje život. A věřte, že po šedesáti kilometrech už nezvyklé a netrénované tělo hodně bolí. Jezdec musí být schopen až do konce jet na koni aktivně a po dojezdu se o koně také postarat. Při těžších distančních dostizích bývá zvykem, že jezdec v náročných úsecích ulehčuje koni, sesedá a běží podle něj. Někdy tak urazí i 15 - 20% trasy. Trénujte tedy také sami sebe!
Vytrvalostní ježdění jako sportovní disciplína v Česku existuje necelých dvacet let. Ani ve světě jeho organizovaná podoba s jasnými pravidly není o mnoho starší. Dnešní přesun významu koní z pracovní oblasti do oblasti volného času předurčuje jezdeckou turistiku i její soutěžní podobu - vytrvalostní ježdění - k růstu zájmu a zvyšování počtu příznivců. V ČR mezinárodně přijatá pravidla FEI vydává ČJF, při níž je také zřízena komise vytrvalosti. Bohužel je v současné době málo obětavců, kteří jsou ochotni a schopni pořádat závody ve vytrvalosti, takže letošní kalendář má jen 11 termínů (viz Hoby Horse 2/2000). Dá se však předpokládat, že závodů, zejména takových, kterých se budou moci zúčastnit začínající jezdci, bude postupně přibývat, tak jako přibývá veterinářů, schopných vytrvalostní závody rozhodovat. Jezdecká federace předpokládá také vyškolení rozhodčích pro “Endurance” a vypracování pravidel pro získávání jezdeckých licencí pro vytrvalostní jezdce.
Tento text je jen úvodní informací a nemůže vzhledem ke svému rozsahu zodpovědět, ba ani naznačit všechny otázky, které s přípravou na vytrvalostní soutěže souvisí. Samostatnou knihu by si zasloužily tréningové metody a úvahy o krmení koní, alespoň jedna kapitola by měla být o tom, co je úkolem tzv. servismanů - tedy doprovodu jezdce, jiná o taktice, o výstroji atd. Kdybychom chtěli uvažovat o výběru vhodného plemene pro vytrvalost, výběru koně nebo o zásadách odchovu budoucích šampiónů, dostali bychom se daleko za hranice možností časopiseckého článku. Protože v češtině je literatury o vytrvalostním ježdění ještě méně než málo, nezbývá mi, než odkázat vás na ústní podání a váš vlastní rozum a cit. Dobrou zprávou však je, že se připravuje vydání slovenské knížky Dr. Karola Hollého o vytrvalostním ježdění. V té byste měli získat obsáhlejší informace o tomto tématu.
Pokud vás moje povídání nezviklalo v úmyslu stát se vytrvalostním jezdcem, čeká vás spousta práce i starostí, ale také báječná odměna v podobě porozumění si s koněm a v řádce krásných chvil, strávených s ním uprostřed přírody, kam kůň i člověk od nepaměti patří.
Leša Leiský, 2000,2009
|
