ZPRÁVA o záchraně a chovu huculského koně
(TIS - HUCUL CLUB, Praha 18.4.1999)
Huculský kůň (hucul) je nejpřímějším potomkem divokého koně evropského - tarpana (Equus ferus seu gmelini), který byl ještě v počátcích našeho letopočtu rozšířen i ve střední a v části západní Evropy. Postupnou změnou biotopu a trvalým pronásledováním zejména usedlými zemědělci se začal tarpan nejprve stahovat do východní a severní části kontinentu a později úplně vymizel. Poslední klisna tarpana byla ulovena na stepi jižní Ukrajiny v roce 1879. Po tarpanovi se zachovala jen jedna úplná kostra v Zoologickém muzeu Akademie věd v Petrohradě a jedna lebka v Institutu morfologie Akademie věd v Moskvě. Jediné, co přetrvává, je přímý genetický vklad v krvi polodivokých potomků tarpana, z nichž hucul je jedním z nejčistokrevnějších.
 Huculský kůň je sice nazýván podle karpatských pastevců rumunsko-rusínského původu tzv. Huculů (hucul je v rumunštině zbojník), avšak jeho původ je mnohem starší, neboť se vyskytoval prakticky v dnešní podobě už u horských kmenů starých Dáků (snad Karpů) před několika tisíci lety dávno před slovanským osídlením Evropy, a to v celém oblouku Karpat, tedy na západě až k Beskydám. Na antických plastikách, zachycujících boje římských císařů Domitiana a Traiana s karpatskými Dáky jsou okrajově zachyceni i menší koně typu hucula, používaní v horách k podpůrným bojovým činnostem Dáků. Ti ovšem nakonec v roce 105 našeho letopočtu ve válce s pravidelnou římskou armádou definitivně podlehli, avšak polodivoký chov pomenších koníků uchovali v nezměněné podobě i nadále.
Nejstarší literární údaje o výskytu huculského koně jsou přes 400 let staré. Hackl, čerpaje ze starší literatury, se o něm zmiňuje jako o horském tarpanovi (Bergtarpan). Díky tomu, že místa, kde se huculští koně vyskytovali, neležela na hlavních trasách asijských nájezdů do Evropy, zůstala i původní krev huculů (v podstatě tarpanů) geneticky téměř nedotčena křížením (na rozdíl od polského konika, který má s huculem společný původ). Hucul byl od nepaměti chován polodivoce a velice tvrdě hlavně na karpatských poloninách. Teprve v posledních sto letech začaly nepříliš šťastné pokusy o jeho “zušlechtění” přikřižováním jiných plemen koní. Naštěstí pevný genetický základ hucula tyto pokusy odsoudil hned od počátku k nezdaru, takže jedinou památkou na ně zůstala poměrně častá příměs hnědé barvy v srsti a vzácně se objevující bílé skvrny na končetinách
 .
O hucula se výrazněji začala zajímat teprve rakouskouherská armáda v polovině 19. stol.. Když odborná komise ministerstva války poznala kvality tohoto koně, jeho otužilost, tvrdost a dlouhověkost, zřídila v r. 1856 první huculský hřebčín v Luczině (v dnešním Rumunsku) a osadila ho deseti typickými huculskými (tzv. bukovinskými) klisnami. Hřebčín sice dočasně zanikl, ale v r. 1876 byl obnoven a postupně rozšířen. Do chovu se dostali huculští hřebci několika (dnes už převážně vymřelých) kmenů, např. Stirbul, Myszka, Czeremosz či Taras. Později tyto kmeny nahradily kmeny mladší, dodnes existující (např. Pietrosul, Hroby, Ghoral, Gurgul a Oušor). Pozn.: Záchrance huculského koně z Hucul Clubu - Praha především zajímá kmen Gurgul, který pochází z východního Slovenska a je charakteristickým huculem naší země
Po 1. světové válce bylo stádo chovných huculských koní z Lucziny rozděleno v rámci válečných reparací mezi nově vzniklé vítězné státy (Československo, Polsko a Rumunsko). Naše republika dostala v r. 1922 celkem 33 chovných huculů, pro které později zřídila huculský hřebčín v Turja Remetech na Podkarpatské Rusi. Ten zanikl až začátkem 2. světové války. S přibývajícím počtem huculů byly těmito zvířaty osazovány i další hřebčíny, především z důvodů vojenských, neboť v době, kdy mobilita armády závisela především na koňské síle, byl v těžších terénech huculský kůň nenahraditelný.
V obou světových válkách utrpěli huculové střední a východní Evropy obrovské ztráty v bojích, které se po 2. světové válce už nepodařilo nahradit, zvláště když armáda (a po ní i lesní hospodářství) začala být motorizovaná, takže na chovu koní už nebyl tak velký zájem, a to nejen v Československu. Z území někdejšího Sovětského svazu zmizel huculský kůň úplně.
V r. 1950 podniklo ředitelství Státních lesů v Košicích pokus obnovit chov huculských koní na Muráňské planině, ale během 20 let toto úsilí ztroskotalo. Proto se do věci vložil Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který v r. 1972 založil tzv. Hucul Club, především aby zachránil zbytky huculského stáda z Muráně. Zprvu obstaral 4 starší huculské klisny a 1 hřebce kmene Gurgul a usídlil je ve vypůjčených prostorách v osadě Zmrzlík v Praze - Řeporyjích. Mladí členové Tisu (který je nejstarší ekologickou organizací v České republice) pojali nebezpečí vyhynutí huculského koně na celé naší planetě jako osobní výzvu - a dnes, po 27 letech nepředstavitelně obtížné práce lze říci, že se záměr podařil. Z někdejších 300 huculů, kteří před 30 lety na zeměkouli zůstali, se díky intenzivní odborné péči a celosvětovému mediální-mu působení Hucul Clubu Tisu zvýšil počet čistokrevných huculských koní na naší planetě asi o 1000 zvířat, takže ku konci 2. tisíciletí je huculů přibližně stejně jako koní Převalského (kertaka). Hucul Club sám odchoval přes 200 hříbat, z nichž několik prodal na Ukrajinu. K záchranné akci se postupně připojilo Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko a po rozdělení Československa také Slovensko. V r. 1994 byla v zámečku Balice u Krakova v Polsku založena Mezinárodní federace chovatelů huculského koně (HIF), které je Hucul Club zakládajícím členem. Působením Hucul Clubu byl huculský kůň prohlášen v r. 1979 chráněným genofondem FAO a od r. 1993 je také genovou rezervou České republiky.
 O činnosti Hucul Clubu bylo natočeno několik krátkých filmů (2 japonské, 1 polský) a televizních reportáží, mnoho desítek rozhlasových relací a tiskových zpráv a článků v mnoha světových novinách a časopisech. Předpoklady pro veškerý tento úspěch vytvořili jen ekologičtí odborníci bez jakéhokoliv pravidelného ekonomického zajištění organizace (na rozdíl od všech ostatních států, soustředěných v HIF), neboť Tis a potažmo ani Hucul Club se netěšil přízni komunistického režimu (Tis byl v r. 1979 dokonce násilně zlikvidován a Hucul Club se jen s nesmírnými obtížemi zachránil pod záminkou jezdecké turistiky v někdejším ĆSTV, konkrétně v TJ Aster). Protože však odborný svět o činnosti Hucul Clubu dobře věděl, podpořila záchranu huculského koně už v r. 1973 proslulá spisovatelka z Keni paní Joy Adamsonová, která darovala Hucul Clubu své československé honoráře za knihu “Příběh lvice Elsy” a později ještě část honorářů za film “Volání divočiny.” Profesor Jacques Yves Cousteau se při své návštěvě Prahy v r. 1992 projížděl městem v kočáru Hucul Clubu, taženém huculským hřebcem, a norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová při světové ekologické konferenci v Praze si prohlédla ukázky hipoterapie na huculských koních v areálu Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole. K problematice záchrany huculského koně svolal Hucul Club 2 celostátní konference (v r. 1975, 1982) a mezinárodní konferenci v r. 1997.
Hipoterapii zahájil Tis Hucul Club v r. 1976 pod odborným dohledem univ. prof. MUDr. K. Lewita , DrSc. jako první ve střední a východní Evropě a provádí (i vyučuje) ji dodnes. Stejně tak využívá Hucul Club huculské koně při jezdecké turistice, tábornictví a ekologické výchově. Tyto činnosti, pro něž se čistokrevný huculský kůň mimořádně hodí díky své pevné nervové soustavě, inteligenci, tělesné zdatnosti a důvěře k člověku, pomáhají chovné stádo Hucul Clubu nejen užitečně zaměstnat (neboť hucul se nehodí za pouhý exponát do zoologické zahrady), ale i přispívají k úhradě chovatelských nákladů, které bohužel jedině v České republice jsou ponechány na bedrech dobrovolníků.
V r.1999 choval Hucul Club 85 čistokrevných koní ve dvou zařízeních, tj. na farmě Aster v osadě Zmrzlík v Praze 5 - Řeporyjích a v hřebčíně Ráj - Laka v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Roční náklady chovu jsou málo přes 3 miliony Kč. Koncepce dalšího záchranného chovu a využívání huculského koně je sice dána okolnostmi, ale vlivem nejednotných představ různých úředníků zejména z rezortu zemědělství začíná se rozmáhat spíše “pěstitelství” huculského koně než opravdové “chovatelství”. Spoléhání na jednotlivce, kteří mají jedno či dvě zvířata, často v nevhodných podmínkách a bez možnosti pastevního odchovu, není do budoucnosti řešením. Bylo by opravdu škoda, kdyby se záchranná akce, jaká se podaří sotva jednou za generaci, zhroutila na odborném nepochopení a hospodářském základě.
Otakar Leiský
předseda Hucul Clubu, Praha, 1999.
|
